Martina Kořenová – zážitky reprezentantky z Olympiády

Na úvod bych se chtěla vyjádřit, že jsem potěšena, že můžu psát o svých zážitcích z olympiády v Budapešti na šachový web Královéhradeckého kraje, kde se cítím jako ve svém domovském kraji. A poukazuji ještě na rozhovor pro Sport-Rychnovska, protože v oddíle Region Panda se cítím zase jako ve svém domovském oddíle.

Účastnila jsem se olympiády po třiceti letech. Olympiáda v roce 1994 proběhla v hotelu Kosmos v Moskvě. Vše na jednom místě. Ven se chodilo na procházky do třeskuté zimy výjimečně. Občas si někdo z mužů zašel do obchodu pro další vodku. Metro bylo nebezpečné, nějakou výpravu tam oloupili, tak jsme se mu vyhýbali. Pro mě jezdili příbuzní a vozili mě k sobě do Českého domu. Hrála jsem na první šachovnici a měla nejlepší výsledek z družstva (7,5 z 12). Necítila jsem žádnou odpovědnost. Od kapitána to byl určitý risk posadit mě úplně na špici, ze šachového světa jsem se po mezipásmovém turnaji trochu stáhla a žádný republikový přebor nehrála. Užívala jsem si tu možnost zahrát si poprvé na olympiádě a nebyla jsem svázaná žádnou svou profesionální vizí. Síly došly v posledním kole. V zápase s Francií jsem nedotáhla do výhry koncovku s dvěma pěšci navíc. Mohly jsme dělit 9. místo. Nakonec jsme skončily 17. až 21. s nejhorším pomocným hodnocením. Odjížděla jsem s výsledkem nespokojená, z turnaje a množství zážitků nadšená, po návratu jsem onemocněla a měla antibiotika.

Pořadí v ženách: 1. Gruzie, 2. Maďarsko, 3. Čína. Z našich nynějších soupeřek byl 14. Vietnam, 34. Indie, 49. Malaysie, 60. Chile a 64. Alžírsko.

Teprve po MČR žen (květen 2024) v Ostravě jsem pochopila, že se můžu stát reprezentantkou a že ve hře je přímo olympiáda. Předtím jsem o Budapešti ani neslyšela. Šachy dostaly v mém životě novou prioritu: přebor německých zemí, finále Bundesligy, reprezentační soustředění, OPEN Letní Praha, žádná dovolená, zbytečné výlety, každodenní běhání a trénink (starost o domácnost a děti zůstala).

V Budapešti se bydlelo v mnoha hotelích. Česká a slovenská výprava byla ubytována v hotelu Continental. Společně s Němci, Nizozemci, Francouzi, Srby a dalšími výpravami. Hotel byl pěkný, ale pěší chůzí to bylo do sálu půl hodiny, a ne zrovna příjemnou cestou kolem železniční tratě. Pořadatelé nám zajistili odvoz tam i zpět autobusy, ty měly půlhodinový interval. Někdy přijely kvůli zpoždění autobusů některé výpravy na kolo pozdě. Nám se tak stalo, že jsme čekaly na Indky. Snad celá Indie nám poděkovala, že jsme na ně počkaly s puštěním hodin. Další zajímavý byl pozdní příjezd Magnuse Carlsena, kdy dojel na kole a hru stihl těsně před časovou kontumací 15 minut. Do šestého kola jsem hrála dobře. Spolehlivá remíza s Indií byla třešničkou na dortu. K plné spokojenosti chyběla výhra ve čtvrtém kole se Srbskem. Po tomto kole jsem se dozvěděla, že pro pomocné hodnocení je důležitější každý půlbod v prohraných zápasech než v zápasech vyhraných a že naše výhry 4:0 jsou na oko pěkné, ale tolik pomocnému hodnocení nepomáhají. Jediné remízy se Srbskem jsem tedy dost litovala, mohl to být bod. Solidárnost nebyla na místě. V šestém kole s Alžírskem jsem stála na výhru, věděla jsem o tom, ale došla jsem podle stavu zápasu k názoru, že budu hrát na lepší pozici, kde při nejhorším udržím remízu. Výhra 4:0 beztak nebyla tak důležitá. Vyměnila jsem dámy. Jen s věžemi se však už pozice vyhrát nedala a bez věží byla prohraná. Ve věžové koncovce mi došly síly. Po šestém kole se konala Bermuda party, další den bylo volno a hned následující den jsem pauzovala. Sedmé kolo jsme však opět vysoko prohrály, tentokrát s Vietnamem, a nálada v družstvu nebyla dobrá. Ani já sama jsem se k podobné hře ze začátku turnaje už nenastartovala.

Šachy se rozšířily po celém světě. Po třiceti letech se skoro přesně zdvojnásobila účast týmů v ženské části. Nehraje se na třech šachovnicích, ale na čtyřech. Všechna družstva mají v osobě kapitána také trenéra, který hráčkám pomůže se zahájením. Několikrát jsme byly překvapené znalostí poměrně dlouhé varianty. Naše přemožitelky zvládly udržet vysokou úroveň hry až do koncovky. Několikrát mě napadlo, že to jsou „mužské“ šachy a že nám chybí praxe. Podle mě nemáme tolik zkušeností s pozicemi po 40. tahu, které jsou rovné, ale přitom se v nich um a síla hráče vždy projeví. Říkala jsem si, ty asi hrají ve svých zemích mužské extraligy.

Odvezla jsem si zážitky ze setkání s bývalými i současnými mistry světa, viděla jsem šachistky, které jsem dlouho neviděla a třeba si na mě vzpomněly, až když jsem jim ukázala fotku, jak jsem byla oblečena v indonézském kroji na mezipásmovém turnaji v Jakartě. Poznala jsem, jak to chodí v reprezentačním týmu a hlavně jsem se po třiceti letech opět připravovala na partie s vlastním trenérem, seznamovala se s novinkami v zahájení jak u mě, tak v partiích mých spoluhráček. Trochu mi bylo líto, že nemůžu hrát a trénovat pořád. Ve volných dnech jsem sbírala podpisy, fotila mistry světa, navštěvovala památky nebo malovala šachové obrázky. Oblíbenou společnou zábavou byly karty, kostky nebo plavání v hotelovém bazénu.

Skončily jsme o dvě místa za svým nasazením, tedy 43. Muži jedno místo před svým nasazením, tedy 18. Náš výsledek jsme považovaly za mírný neúspěch, celá výprava se ale těšila ze zlaté olympijské medaile Vana Nguyena na druhé šachovnici, který měl 9 z 10.

Mé poděkování patří na prvním místě kapitánovi Tomáši Polákovi za jeho profesionální vedení ženského týmu a kvalitní šachové přípravy na soupeřky.

Martina Kořenová

Další informace z Olympiády včetně fotek si můžete přečíst a prohlédnout //www.sport-rychnovska.cz/index.php/sachy/po-30-letech-reprezentovala-martina-korenova-cesko-na-sve-druhe-olympiade